OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O faktu, že norská blacková scéna byla vždycky tak trochu sama pro sebe, zřejmě není nutno nikoho extra přesvědčovat. Ostatně i VREID, v této souvislosti asi ne úplně nejznámější jméno (přestože nyní má na kontě již čtyři řadová alba), se chovají do jisté míry také tak. Totiž zatímco spousty jiných pějí o válečných dějinách a událostech napříč národnostmi, zeměmi a bojujícími stranami, zůstávají tihle Norové důslednými vlastenci. „Milorg“ je proto albem minimálně pozoruhodným, neboť se na něm snoubí těžkým kovem zlehka načechraný klasický black metal s (konečně kompletně anglickou) lyrikou inspirovanou druhou světovou válkou ve striktně norském vnímání a podání.
„Cause Every Way You Turn,
You Can See How Europe Burns,
Contradictory To Our Leaders Pray,
The War Has Entered Norway“
(„Alarm“)
Každý další průnik do nahrávky černé norské brigády navíc rozkrývá drobnější a drobnější detaily, podle nichž se ona minimální pozornost, věnovaná zpočátku nepříliš hlasitě na sebe upozorňující nahrávce, bohatě vyplatí. VREID jakoby do sebe nasáli to nejlepší z původní blackové chytlavosti (případně jí příbuzné syrové punkové špinavosti) a koketováním s heavy metalovou melodikou stvořili velice vděčnou metalovou kolekci, jejíž účinnost hned tak neodezní. Nejsou samozřejmě první ani poslední, kdo zaexperimentoval v těchto vodách, což je ovšem pro „Milorg“ podstatné až ve druhém sledu. V tom prvním se pěkně po pořádku přehrává všech jeho osm skladeb, a je nutno zdůraznit, že skutečně je čemu naslouchat. Úvodní „Alarm“ startuje absolutně nečekanou melancholickou momentkou na harmonium, a nádech zajímavosti neztratí, ani když se přelije do poctivého blackového nářezu se vším všudy, ba ani když se později její stopáž posune až nad devět minut rozmanitého hracího času. Černé kytarové pochmurno pokračuje v „Disciplined“, jíž rovněž nechybí pohledné melodické sólo a nově také chytlavá vsuvka čistého melodického zpěvu, postavená do protipólu učebnicovému skřehotu zpěváka Stureho. Poté přichází silné okamžiky „Speak Goddamnit“, pojednávající o nacistických výsleších, a my jsme svědky další znamenité (byť klasické) vyhrávky a maximálně úderného refrénu, završeného zhudebněním vzdoru, o nějž v celé skladbě jde. Lahůdka. Dvě části „Blücher“ (alias německého křižníku, potopeného na počátku invaze do Norska) navazují jak v blackovém perfekcionismu (Pt. I.), tak také v čistě instrumentálním heavy metalovém duchu (Pt. II.), a spolu s další ukázkou příklonu k tradicím těžkého kovu „Heroes & Villains“ a druhou, ještě o něco excentričtější instrumentálkou „Argumento Ex Silentio“, představují opravdu mohutná nadechnutí k závěrečnému náporu v titulním opusu „Milorg“. A jako kdyby ten měl pro jistotu ještě jednou a podrobně vyložit o čemže celé album je, přináší znovu ten nejtěžší kalibr, tedy zadumané vybrnkávání v rozjezdu, k němu sice stručný, nicméně zásadně určující riff (protkaný téměř gotickou deklamací zpěvákovou ve slokách) a na špičce toho všeho zcela neprůstřelný refrén.
Důsledky aktuálního počínání VREID jsou tak naprosto zřejmé – jakmile se vám „Milorg“ dostane pod kůži (a že to není zrovna problém), už ho tam odtud nedostanete. A to je dnes, mezi námi metalisty, velice příjemné zjištění.
VREID a „Milorg“. Kdo nezná, měl by si zapamatovat, kdo zná, už ví proč.
9 / 10
1. Alarm
2. Disciplined
3. Speak Goddamnit
4. Blücher
5. Blücher Pt. II
6. Heroes & Villains
7. Argumento Ex Silentio
8. Milorg
Welcome Farewell (2013)
The Reap (2012)
V (2011)
The Sound Of The River (singel) (2011)
Vreid Goddamnit (DVD) (2010)
Noen Å Hate (singel) (2010)
Milorg (2009)
I Krig (2007)
Pitch Black Brigade (2006)
Kraft (2004)
Datum vydání: Pondělí, 5. ledna 2009
Vydavatel: Indie Recordings
Stopáž: 41:05
Produkce: VREID
Studio: Studio 1184
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.